Nakupujete jen v klasických obchodech, nebo občas i v second handech?
Nejraději to míchám, vychází z toho velmi zajímavý osobitý styl, tedy alespoň myslím. Samozřejmě, že mi to občas ujede a vyjdu ven v něčem, co by s přehledem vyhrálo cenu nejhůř oblečené osoby celé planety. Ale zpět k otázce: second handy jsou truhly plné pokladů. A co teprve takové retro nebo vintage obchody, to se člověk potom nestačí divit (...smích...)!
Někde jsem četla, že jeden váš tatínek zpívá v kapele, druhý je horolezec a třetí dělá adrenalinové sporty. Jak jste v dětství takové střídání tatínků zvládala?
Jak myslíte, že se to dá zvládat? Těžko. Hádky, stěhování, nové domovy a rodiny, vánoční stromeček rok od roku v jiném bytě, zdravotní i psychické problémy. Naučíte se jen tak někomu nedůvěřovat, jenže pak často ani nevíte, komu vlastně můžete důvěřovat. Je to těžké, hodně těžké a smutné. A zanechává to velké šrámy, momentálně je pociťuji v některých svých názorech na manželství a rodinu. Ale o to víc mě to posílilo. Platí prostě, že všechno zlé je k něčemu dobré. Občas mám pocit, že to funguje také naopak.
Hodně jste sportovala, je tomu tak pořád, nebo už na sport nemáte čas?
Copak o to, čas by se možná našel, ale není vůle, odhodlání ani elán. Teď už dělám jenom ty sporty, které mě baví - plavání, lyžování, lezení po stěně...
Baví vás spíš individuální sporty nebo kolektivní?
Jsem samotář a ve sportu obzvlášť. Na základce jsem se děsila okamžiku, kdy tělocvikář ohlásil, že budeme hrát vybíjenou. Asi jsem na sebe moc opatrná, ale mám pocit, že při sportu se lidé moc nekontrolují a soustředí se jen na jednu věc. Pak se snadno stane, že vás někdo praští raketou do hlavy a v běhu stačí prohodit jen něco jako: ,,Sorry, vole," a běží dál. Já to prostě nemám ráda (... smích...).
A co třeba bungee jumping? Zkoušela jste někdy skočit z výšky na gumě?
Jak říkám, jsem na sebe opatrná a adrenalinových sportů se děsím snad ještě víc než těch kolektivních. K osmnáctinám jsem od jednoho z mých nevlastních tátů dostala tandemový seskok padákem - doteď jsem neskočila!
Máte pět sourozenců, kteří jsou mladší než vy. Kolik jim je let?
Je jim 14, 9, 6, 4 a 2 roky.
Hlídáte je často? Baví vás hrát si s nimi?
Snažím se, ale obojí dělám jen o víkendech, a to je málo. Začínají mě zahrnovat výčitkami a citově mě vydírají (... smích...). Ani nevíte, jak je mi pak líto, když vidím, že mi rostou doslova před očima a já to nestíhám.
Jste ještě mladá, ale přece, chytají vás někdy mateřské pudy?
A jak! Kolikrát se tomu sama divím.
Jste zastáncem toho, že normální je mít děti ve třiceti, nebo si myslíte, že čím dříve, tím lépe?
Myslím, že když to přijde, tak to přijde. Ale každopádně to má i svá plus a mínus. Taky záleží na okolnostech, na osobnosti lidí, na vzájemné důvěře a ochotě podporovat se.
Kolik byste chtěla mít dětí?
Dvě. Nejprve blonďatého modrookého chlapečka a pak, asi tak po šesti letech snědou holčičku, no a pak bych mohla být rovnou anglickou královnou (...smích...)! Dělám si legraci, dítě chci a je mi jedno kolik nebo jaké to bude. Jen ten čas si zatím mohu dovolit upravit k obrazu svému (...smích...).
Co je váš největší zatím nesplněný sen?
Cestovat v čase a ve vymyšlených světech svých nejoblíbenějších knih.